Příběh dvacátý osmý – Když se svět v prdel obrátí
Míra přišel do naší party a hned od začátku působil jako zjevení. Měl takový ten zasněný pohled havrana, obrovský rozhled o černé muzice a ještě ke všemu choval hady. Jedovaté, pořádné potvory. Míra ale byl hlavně velký krasavec. Byl to takový ten černovlasý, dlouhovlasý typ, před kterým jdou holky rovnou do kolen. Rádi jsme s ním vyráželi do hospody, na koncerty i jen tak po městě. Vždycky se k němu přidružila skupinka děvčat, on si vybral tu nejhezčí, já tu nejchytřejší a zbytek paběrkoval. Míra byl ale hlavně umělec. Maloval nádherné obrazy. Nejdříve sám pro sebe, pak pro nás a potom jezdil do školy do Prahy. Měl obrovský talent. Jenže jak už to tak bývá, dostihli ho jeho běsi. Z nějakého nám neznámého důvodu mu začal jeho rozevlátý styl přerůstat postupně přes hlavu.
Přesně si pamatuji, jak ho
přivedla na panely jedna naše tehdejší kamarádka. „Kdo to zase je, to je nějakej magor, ne?“: ihned usadil žádost o
přijetí do party Prcalík při přijímacím pohovoru. Seděli jsme, zrovna řešili
nesmrtelnost Krista a teď tohle. Míra měl na sobě totiž frak a cylindr. To bylo
i na nás, otrhance, poměrně extravagantní. Pak promluvil. Mluvil se spisovnou
výslovností, s určitou povýšeností, jako to dělávali šlechtici se svými
poddanými. Ihned jsme na něj dostali alergii. Takhle se na nás nesmělo. Víceméně
svorně jsme ho poslali do prdele. Přišel pak ještě asi pětkrát, z toho
jednou nepoznal při našem přijímacím rituálu Overkill a Prcalík mu slavnostně
sdělil, že jestli ještě přijde, dostane do držky. A on přišel hned druhý den.
My ocenili jednak jeho výdrž a pak jsme hlavně podlehli naléhání našich holek,
které si s námi jako správné divoženky dělaly, co chtěly.
Následovalo několik krásných
let, kdy jsme si na jeho styl mluvy, vystupování i chování postupně zvykli.
Prcalík i Kytka ho sice stejně vždycky brali jako takového druhořadého člena
našeho uskupení, ale když jste s někým skoro pořád, berete ho zkrátka
takového, jaký je. Oceňovali jsme jeho schopnost zaujmout holky a dohodili jsme
mu dokonce několik kšeftů v podobě výmalby různých klubů, zkušeben a
soukromých bytů. Míra nebyl sice moc na thrash, ale zase nám rozšířil znalosti o
blackové scéně. Dodnes si myslím, že se tenhle nešťastník měl narodit někde
v Norsku a mohla být spousta věcí asi jinak. Všechno ostatní dále
fungovalo ve zdánlivé symbióze a pohodě. Legendární byly jeho projevy
v opilosti, kdy si vždycky stoupl na nějaké vyvýšené místo a hovořil jako
ten nejlepší řecký řečník. Přesto jsem měl pořád pocit, že ho něco neskutečně
trápí a užírá. Pak jednou, cestou z brigády, kde tahal těžké kusy železa
v kovošrotu, upadl únavou a chlastem, usnul a omrzla mu pravá ruka tak, že mu
museli amputovat celé zápěstí.
Od té doby nemohl malovat a
chřadl. Ztrácel se. Mizel. Když jsem ho náhodou potkal, sem tam jsme prohodili
pár slov, ale už to nikdy nemělo takový ten dřívější náboj. Bydlel kousek vedle
ve vchodu, v bytě po svých rodičích. Chodíval dlouhá léta v tom svém
cylindru a šoural se jako tiché, žalující svědomí. Poničenou ruku vždy ukrytou
pod pláštěm. Kdysi Adonis, sen všech dívek a žen se měnil ve vyschlou
kostru. Už nekřičel, jen šeptal. Jednou, když jsem už skoro končil střední
školu, jsem spatřil před jejich domem černá auta. Stály tam dvě dodávky
pohřebáků a odchytová stanice hadů. Míra ty své potvory pustil a nechal je, aby
ho uštkly. Bohužel jsem se ocitl na tomhle prokletém místě přesně
v okamžik, kdy ho vynášeli ven. Pod lesklým igelitem se ukrývala jen malá
hromada kdysi tolik talentovaného kamaráda. Svět se mi na několik měsíců
obrátil v prdel a já se na počest Míry plně oddal black metalovému
šílenství. Měl jsem sto chutí se stát také havranem.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
