Příběh třicátý první - Nekonečné umírání touhou
Hrozně se mi líbila. Přitom
mi všichni říkali, že není pro mě. Byla z města, z vilové čtvrti.
Měla krásné dlouhé vlasy a takový ten lehce ohrnutý nosík. Prcalík sice tvrdil,
že ji zná ze základky a že už tenkrát to byla neskutečná nafrněná kráva, ale
citům člověk neporučí. Pokoušel jsem se jí párkrát doprovodit domů. Koukala na
mě, jako na nějakého sluhu a zaklapla za sebou dveře jejich obrovského domu.
Začínal jsem dávat Prcalíkovi za pravdu a donekonečna se trápil představami,
jak jsme někde spolu a děláme takové ty příjemné věci, co spolu lidé dělávají a
o kterých se často mluví. Nakonec podlehla.
Asi chtěla taky jednou sestoupit
z obláčku, který ji vytvořili rodiče, asi ji lákalo něco zakázaného. Sama
mě oslovila na jednom volejbalovém zápase a že prý ji mohu doprovodit. Určitě
znáte ten trik, kdy se dívkám dlouho do noci vypráví vtipné historky a pak se
ukáže na hvězdy, děvče je v záklonu a mladý Kuba má náhle příležitost ji
políbit. Možná kdybych to neudělal u nich před domem a neviděl mě její otec,
asi by se nic nestalo. Jenže on tam byl. Vyběhl ven a pak mě tenhle tehdejší
člen představenstva samotné Škodovky honil ulicemi jako kamzík. Běžel jsem,
ještě zarudlý napětím i erotikou rychle a zběsile. Řval za mnou něco o pakáži,
o tom, že svoji dceru nevychoval pro nějakou umaštěnou špínu a podobné
roztomilosti. Kdyby jen věděl, jak si tím zanesl do hnízda.
Scházeli jsme se tajně, bylo
to tajemné, napínavé. Slečna hledala výmluvy, jezdila se mnou na koncerty, na
chalupu. Byl jsem hrdý. Poměrně ošklivý, obrýlený a šíleně hubený kluk
s jednou z nejkrásnějších holek z města. Několik kamarádů
z party se mnou přestalo mluvit a jiní zase ztráceli řeč, když jsme někam
dorazili. Klárka, tak se tahle moje hvězda jmenovala, mi ukázala, co všechno
krásné ženy dovedou. Bylo to pěkné, ale časem, když opadlo první opojení, jsem
začínal pozorovat, že se mě pokouší měnit, tvarovat, vyrábět ze mě někoho
jiného. A tak jsem udělal něco, co jsem do té doby ještě nikdy nezkusil. Dal
jsem jí kopačky. Brečela, nadávala, dokonce za mnou poslala kamarádku, ale já
odolal. Zjistil jsem totiž, že náš původ a zájmy jsou natolik jiné, že by to
časem nemuselo dělat dobrotu.
Klárka se otřepala a zmizela
mi na dlouhá léta z očí. Pak jsem jednou, úplně náhodou tankoval na pumpě
u Mladé Boleslavi. Sama se přihlásila. A co že prý dělám, jak se mám a tak.
Odvyprávěl jsem zkrácenou verzi sebe sama a pak se slušně zeptal taky.
Odpověděla, že se tam prodává. Mě najednou cvaklo něco zvláštního v hlavě
a rychle jsem odjel. Její vyčerpaný, ztrhaný obličej jsem ještě dlouho viděl ve
zpětném zrcátku, jak za mnou hledí do dáli. Chvíli jsem přemýšlel, jak se z někoho
tak křehkého mohla stát kurva, ale pak jsem si uvědomil, že to v ní bylo
asi vždycky. Jen jsem to jako mladý kluk přes to nekonečné umírání touhou tenkrát
neviděl.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
