neděle 6. srpna 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto čtvrtý - Pivo, holky, Chachaři a koncert IRON MAIDEN.


Příběh sto čtvrtý - Pivo, Chachaři a koncert IRON MAIDEN.

"Jako jestli si myslíte, že pojedu s váma, tak to se šeredně mýlíte, ani za boha!": rozčiloval jsem se zase z plných plic. Důvodů byla spousta. Prvním byly peníze a o potom nezvratitelný fakt, že manželství mých rodičů je v totálním rozkladu. "Ty vole, to si posereš život, vždyť Bruce z Iron Maiden odchází a podle mě se určitě rozpadnou": vážně mi domlouval Kytka, opět hlavní strůjce celé téhle šílené akce. Pak do hry vstoupila Jana a hlavně Kačenka, protože obě holky kapelu milovaly. "My je musíme vidět, přece nás nenecháš jet samotné": zkoušely na mě své ženské fígle. "Nemám ani korunu": odsekl jsem a vztekle odešel  z panelů domů.

Aby bylo jasno, Iron Maiden jsem v té době obdivoval, samozřejmě velmi dobře znal, ale že bych si z nich kákl do gatí, to zase ne. My byli s klukama tvrďáci, my byli thrash a death a Iron Maiden pro nás byli už trošku vyměklí. Byla to samozřejmě blbost a totální kravina, ale já byl v té době dost orthodoxní thrasher a deathař. Hlavní byly ale peníze. Od našich jsem mohl čekat tak maximálně výsměch a ostatní příbuzní už byli dávno vyčerpáni mým půjčováním. Ale hlodal ve mě pocit, že budu trhat partu. Takže spousta frustrace, možná spíš vzteku.

Přijdu domů, zkusím nahodit cenu i s vlakem. Ozvěnou mi je smích a že bych si měl už začít hledat práci. Nikdo tě po prázdninách živit nebude, říkali mi stále dokola. Šel jsem se projít, došel na roh Radouče nad Jizerou a měl sto chutí skočit dolů. Doma stálo všechno za prd, nevěděl jsem moc, co bych vůbec chtěl v budoucnu dělat, protože maturita na střední technické škole pro kluka se sklonem pro snění a humanitní vědy nebude asi to pravé ořechové. Padl na mě absolutní splín. Asi bych neskočil, ale dobře mi nebylo.

Usínal jsem za zvuků další z nekonečných hádek, přes prosklené dveře do kuchyně viděl dvě postavy gestikulující rozčileně a nenávistně. Vzal jsem si raději sluchátka, nasadil do nich Krabathor a přemýšlel jsem, co se to s nimi stalo. Vždyť se mívali tolik rádi. Brácha brečel do peřiny a já usnul vyčerpaný celým světem. Koncert Iron Maiden se pro mě stal najednou hrozně důležitým. Chtěl jsem vypadnout.

Ráno zvonek dole u dveří a "dobrý den, může jít s náma Kuba ven?" Na to otázka mé mámy, s kterou že to vlastně chodím. Pokýval jsem smutně hlavou (ona to po tak dlouhé době neví?) a bez odpovědi vylezl ven. "Máme pro tebe překvapení, Smrťáčku": lísaly se ke mě holky a já se pořád neusmíval. Vzaly mě každá pod paží, sousedky koukaly, hned rozjely spoustu řečí a my se vydali k panelům. Tam zbytek party, všichni tajemné obličeje. 

"Náš milý, sličný, hodný, krásný, šílený metalisto...": začal obřadně Kytka. "Ty vole zkrať to, mluvíš jak večerní hlasatel v televizi": přesekl mu nit Prcalík. "Protože si náš, protože tě máme rádi a odjet na Irony bez tebe by nebylo ono, tak jsme se ti složili na lístek": řekla mi všechno najednou radši Jana a spolu s Káču a Mirkou mi vznešeně předaly v igelitových deskách vstupenku. "No, ale to já nemůžu přijmout": odpověděl jsem a cítil se ještě víc chudý. "Di do prdele, prostě si ten lístek vem a prachy nám dáš někdy až budeš mít. Stejně z nás budeš mít jednou nejlepší práci, tak budeš zvát nás": uzemnil mě Prcalik.

Musel jsem, spolu s Káčou kousek poodejít, hned vedle panelů, do borového háje, kde jsme vždycky s holkama muchlovali sebe navzájem. Měl jsem pláč na krajíčku, všechno mě šíleně dojalo. A taky, protože peněz museli vybrat na tu dobu a nás hodně. Vrátil jsem se, každého postupně objal, kluky jen poplácal po ramenou a začal se zase smát. Nějaká hádavá rodina, nejistota, budoucí práce, všechno mi bylo jedno. Jedu na Iron Maiden do Ostravy! Měl jsem takovou radost, že celý večer jsme s Kačenkou vyloženě pro...víte co.

5. duben 1993 ráno. Lampička rozsvícena, džíny nataženy. Nášivka Vader dlouho dopředu opravena, lístek pečlivě připraven v přední kapse, občanka v zadní u kalhot. Zamumlám pozdrav do bytu, ale nikdo nereaguje. Asi jim je jedno, že budu pryč. Vyzvedávám Janu, nahoře u hřbitova. Voní mládím, nějakou lehce kořeněnou voňavkou a je ke mě hezky přítulná. Má batoh, s kterým jí pomáhám. Dneska budu zase za chudého, nemám zrovna brigádu a tak není ani na pivo. Ještě, že mám kamarády. Přijdu si sice trošku jako pijavice, ale nikdo to tak nebere. Jdeme pro ostatní.

Kačenka celá černá, tričko Saxon, úzké džíny a černé čínské kecky. Líbám ji u nich na chodbě, protože Jana čeká dole u dveří. Další batoh, další piva, svačina. Holky se o nás uměly vždycky postarat. Prcalík s Prcalinkou nalehko, jen s dvěma flaškami fernetu. Cinkneme lahvemi, záklon, uděláme brrr, brr a jde se na nádraží. Za chvíli nám jede vlak.

Nasedáme směrem na Prahu, je nás snad padesát. Dole ve městě přistupují další. Největší úspěch má samozřejmě Kytka, protože vytáhne snad kilometrový věnec špekáčků (jsou od řezníka, od známého, tak žerte přátelé!). K tomu ferneta a lahváče. Sedím zase mezi holkama, je už to takový zvyk. Všichni si stejně myslí, že chodím s oběma. Neřeším, dělá mi ta představa samozřejmě dobře, ale realita je jiná. Jana je jednoduše sama a s Káčou jsou velký kámošky. A taky se svým způsobem vlastně milujeme, to je jasný.

Přemlouvám své slečny, abych si mohl pustit do walkmanna Vader. Dávám na začátek demo Necrolust, jedno z mých nejoblíbenějších. Broukáme si texty, kýváme hlavou. Jinak klasický metalový bordel. Spousta opilých, řvaní, hlášky, smích dívek. Paráda. V Praze přestup a že tu Ostravu dobijeme! Cestou se řeší, jestli se Iron Maiden rozpadnou, když ten Bruce odchází. Jediný, kdo se trefí do věcí příštích, je Kačenka. Ta prorokuje budoucnost kapely až s mrazivou přesností. 

Vlak je narvaný k prasknutí. Cestou přistupují další a další metly. Slyšet je pražština, moravština, na nádraží pak i polština. Spousta z polských sousedů, opravdu snad každý druhý mě zdraví. Plachta přes celá záda Vader má velký úspěch. Dostávám kořalky, piva ze severu. Bude dobře. Holky mě krotí, protože já když se tenkrát rozjel, nešlo mě zastavit. Jenže poručte sedmnáctiletému opilému rozervanému thrasherovi. Měl jsem vlastně celý výlet zadarmo. Nestál mě ani korunu. Inu mladá metalová socka, model rok 1993.

Jde se do hospody, kde je ale tak modro, že se tam nemůžeme dostat. Přesouváme se radši k nějakému stánku, dostávám klobásu, další pivo. Prý se musíme posilnit. Odháním jednoho kluka z Brna, který se samozřejmě zamiloval do Jany. Kouknu na něj ostře, jako vzteklý pes a snad i zavrčím. Odejde s omluvou. Uff, ještě že tak, protože mé nohy jsou vratké, že bych nedal ani ránu. 

Před námi Palác kultury a sportu ve Vítkovicích a davy modrých džínových vest. Tolik lidí jsme snad ještě nikde neviděli. Jdeme dovnitř. Já zvracím nějaké slečně znenadání na záda. Málem dostanu od jejího Chachara na hubu, ale vše zachrání mí dva strážní andělé Jana a Kačenka. Jak vše vyvrhnu, udělá se mi o hodně lépe. Skandujeme.

Iron Maiden nastupují. Světla, Bruce vstupuje na scénu a už do nás nasolí "Be Quick or Be Dead", pak "The Number of the Beast" a potom už to jede. I já, trošku původně skeptický, jsem stržený davovým šílenstvím. Mé dámy chtěly dopředu a tak jsme přímo v tom největším kotli. Musím je brát postupně na ramena, cítím z jejich mladých těl nadšení, rozechvění, krásu spojení mezi námi a kapelou. Ironi nás mají na lopatě, dělají si s námi, co chtějí. A to po celou dobu, až do konce. Přehráno je vše důležité, tuším tři přídavky se závěrečnou "Sanctuary". To už se ale objímáme, líbáme a já vidím na jejich tvářích slzy radosti, euforie a štěstí. Je konec.


Suneme se pomalu ven. Kolem se válejí kelímky, křupají nám pod nohama a Jana s Káčou musí na záchod. Já jdu k nějakému plotu, kde mě jeden místní ostravský bard upozorňuje, ať si dám bacha, aby mi ho někdo nevykouřil, když ho strkám skrz pletivo. Usměju se na něj a už kecáme. Vrátí se nám holky, oni se připojí k naší partě a protáhne nás místními podniky. Přiznám se, že jako pivař jsem s nimi pít nedokázal. Vlastně nikdo z nás. Mám všechno v mlze, vím jen, že jsem mluvil plynule polsky, holky naskákaly do nějaké kašny a já do ní pak čůral a zpíval nevím proč ruskou hymnu. Asi že jiných textů moc neznám nazpaměť. 

Karel (zvaný Kódl) nás odvedl na vlak, prohlásil něco o tom, že bychom se konečně mohli naučit pít a my všichni ihned vytuhli. Kačenka pozvracené kecky, Jana s roztrženým tričkem, že jí bylo vidět všechno. Prcalík se šrámem v obličeji. Jen Kytka s Mirkou v pohodě, protože oni se jako vždy zašili stranou (asi už věděli, že je Mirka těhotná, nevím). My ostatní šli vždycky do davu, do pařby, do kotle, rovnou po hlavě. Cesta ubíhá hrozně pomalu, v Praze nás musí vyhodit průvodčí, protože je nám šíleně těžko z té ostravské pálenky a bolí nás palice k prasknutí.

Přijedeme do Boleslavi a někoho napadne, že musíme ještě na jedno ranní (nebo spíš polední) na rozloučenou do nádražní hospody. Blbej nápad, hodně blbej, ale takové se většinou ujmou. A  tak jdeme a pijeme pivo až do němoty, vyprávíme o Iron Maiden, myslíme si, že se rozpadnou. Prcalík si nakonec stoupne na stůl, pokusí se zazpívat jednu jejich skladbu. Je hrozně falešný a tak jsme docela rádi, když spadne přímo na hlavu a rozsekne si jako takový bonus čelo.

Kačenkovi mají doma nějakou návštěvu, tak se spí u Jany, ta tam zase nemá nikoho. Holky se opilé propletou jako kořeny stromů mezi sebe a já lituju, že je nemůžu mít obě najednou. Sednu si naproti do křesla, s drsným pivem v ruce, které nakonec nedopiju a najdou mě s ním až odpoledne, již vylitým, spícího a chrápajícího.


Možná jsem ani tenkrát nevěděl a nedovedl přesně pochopit, co jsem vlastně úžasného zažil. Nebral jsem to tak. Parta mi zase koupila lístek, holky na mě byly hodný a piva bylo dost. O to mi šlo především. Koncert byl úžasný, pro mě tenkrát vlastně dokonalý. Drželi jsme spolu, měli se rádi, jeden by pro druhého snad položil život. A to jsem původně vůbec nevěřil, že bych mohl za Iron Maiden, holkama, pivem a Chachary vůbec vyrazit. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):