neděle 13. srpna 2017

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh sto pátý - Nedá se nic dělat, milujeme RAMONES


Příběh sto pátý - Nedá se nic dělat, milujeme RAMONES

Když si tak vzpomínám na rok 1993, tak nejčastěji mi přichází na mysl jedna věc. My jsme vlastně celá naše parta pořád zdrhali od vší panelové šedi pryč. Pomáhala nám hudba, vzájemná podpora, kamarádství. Byli jsme na tom všichni stejně. Více méně spíš chudí, z dělnických poměrů, s rozhádanými rodiči. Museli jsme ven, potkávat se, řešit muziku, pít pivo a muchlovat se s holkama. Ostatní šlo stranou.

"Smrťáčku, někdy mám o tebe strach. Když piješ, míváš takový divný voči. Seš moc rozervanej, jako kdyby ti mělo každou chvíli prasknout srdce": řekla mi zrovna Kačenka za obchodem Máj, kde jsme stáli u popelnic, hned vedle hřbitova a já za posledních pár drobných koupil pivo. Cinkneme si a já neodpovídám. Víme své. Štve mě, že po prázdninách budu muset nastoupit do Škodovky, asi někam jako THP pracovník. Zařadit se do davu, být jako všichni. 

Samozřejmě, nekonečná série hádek mých rodičů pokračuje, graduje a tak raději brouzdám s mojí milou ulicemi, chodíme stále dokola, máme své cestičky, kouty, kam se dá schovat, když prší i místa, kde jen sedíme a koukáme do nekonečna. Malujeme si budoucnost, líbáme se v dešti (prší nám štěstí miláčku, a já na to...to je kyselý déšť). Přijdu si zamilovaný, ztracený, rozbolavělý.

Jedna taková procházka, milostné šourání v čínských keckách, s šustěním džínoviny, nás zavede až do parku Štěpánka. V altánku, k večeru, kousek od babiček krmících veverky, si na mě Káča sedne a dělá pohyby, u kterých tlumím výkřiky. "Ty vole Smrťáku, vy ste s tou Káčou jak exhibouši. To nemůžete někam zalézt?": překvapí nás Sabath tak, že má milovaná chytne škytavku a já si v tom zmatku skřípnu do zipu svého kamaráda.

Zmateně vysvětlujeme, že jak se milujeme, tak máme problém kde. Zbývají nám sklepy, lesní mýtiny a samozřejmě dnešní altánek. "Nojo mládí, nemůžou si pomoct": ozve se za Sabathem dosud neznámý hlas. Stojí tam kluk, spíš chlap, pro nás už "hrozně" starý. Představí se jako Honza Ramone. Chvíli kecáme a on má nad mohutným vousem dvě modré dobrácké oči. A jestli prý s  nimi půjdeme do hospody. 

Ošíváme se, protože nemáme ani vindru. A to jsem tenkrát moc nejedl, šetřil jsem na kazety, CD a samozřejmě pivo. Jenže jsem v tuhle chvíli nějak vše nezvládal. Chyběla brigáda. "Já vás pozvu, to je jasný": usmíval se Honza, ale koukal u toho nějak divně na Kačenku. Mě se nechtělo.

Jenže slina je slina, Sabath je kamarád a Kačenka už taky potřebovala na chvilku jinam, než na nekonečné asfaltové procházky. Hospoda U Hymrů, zadní stůl, hned objednaná zelená, kterou nemám rád. No ale, tak abych neurazil a už přiletěla druhá. Na mě a můj hlad docela smršť. "Tak jakou kapelou máte nejraději?": zazněla ihned otázka od Honzy, protože takhle jsme se ptávali snad všichni. Přes muziku se seznamovalo, potkávalo, zkrátka žilo.

Sabath si svoji smečku odbyl díky své přezdívce ihned, Káča se Saxon zaujala, mě nikdo s Vader příliš nevnímal, ale pak přišel na řadu Honza a já zažil snad nejzasvěcenější přednášku a fanouškovské nadšení v životě. On věděl o Ramones snad vše. My skoro nic. Mluvil rozvážně, už s nadhledem maníka se 42 lety za krkem. A my se pomalinku dostávali do rauše, způsobeného navíc i chlastem a zakouřenou neprostupnou clonou. Měli jsme otevřené pusy, až nábožný výraz ve tvářích. "Nojo, ale to jsou punkáči ne?": osmělila se Káča, která k tomuhle stylu příliš netáhla. "Jasně, ale je to jedna ze zásadních kapel!": ihned odpověděl náš nový kamarád a ihned dodal, že je viděl naživo na svých cestách po zahraničí (já se pod pódiem málem posral!). Nepamatuji si už přesně kde, ale myslím, že to byl Londýn.

Opili jsme se do totální němoty, já pak "tančil" na zábradlí, padl hubou na zem a nemohl jít spát v tomhle stavu domů. Káča na mě zavěšená, dvě džínové ještě trošku děti, úplně opilé, ale nadšené. Bylo nám spolu moc dobře a Sabath nás zve domů. Podobná pozvání v podobných stavech se neodmítají. Dostávám konečně něco k jídlu. Chleba a utopence. Málem je sním i s talířem. Pak pivko a celá noc s Ramones na vinylech. Nechá se kolovat tráva, všichni se smějeme a mě to nedá a až do rána tančím. Káča je na mě naštvaná, protože mám v očích divný odlesk a ze srdce leze bolest. 

Je ráno, máme opuchlý oči a odvádím Kačenku domů. Oba se podpíráme, její rodiče nás seřvou na tři doby. Asi jim vadí, že celou cestu městem křičíme: "Nedá se nic dělat, milujeme RAMONES". Z obyčejné opice a setkání se najednou stává láska na celý život. Přijdu domů, vytáhnu nahranou kazetu a už se těším na večer, až mě rodiče propustí z nucených prací v sadu. Už ráno, beze spánku vím, co budu poslouchat. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):