DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 18. února 2018

Recenze/review - TERRÖRHAMMER - In the Name of Hell (2018)


TERRÖRHAMMER - In the Name of Hell
EP 2018, Dying Victims Productions

Splašená kladiva drtící lebky prokletých. Masakrující, starý a prašivý black thrash speed metal. Okultní seance za zvuků jediné pravé smrti! Temnota, zlo a úštěpky kostí, létajících vzduchem. Infernální poslední záležitosti člověka. Nihilismus! Tohle všechno naleznete i na novém EP srbských TERRÖRHAMMER. 

Srbové do toho jdou zase po hlavě, stylem VENOM, MOTORHEAD, HELLHAMMER, DARKTHRONE, AURA NOIR. Jedná se vyloženě o záležitost pro staré šedivé fanoušky, kteří ještě nezapomněli, jak má znít reálný metal. 



U "In the Name of Hell" nadskakují víka od rakví tlakem, vzduchem se vznáší síra a ve vašich ústech se válí pachuť právě pozřeného zkaženého masa. TERRÖRHAMMER vám vypálí navěky cejch do vašich duší. Líbí se mi zvuk, obal, ale hlavně nápady, které jakoby vypadly z osmdesátých let minulého století. Cítím zde odhodlání, patinu dávných časů. Album je jako stvořené pro vzpomínkové večery plné hudebních orgií. Nic nového v záhrobí, ale přesto zahrané tak, že vám začnou nohy cukat chtivostí. Pařba na onom světě na sebe nenechá dlouho čekat. Věřte v metal a budete odměněni totálně zničující energií. Srbové hrají kultovní muziku způsobem, jako to umí málokdo. V jednoduchosti je síla a v "In the Name of Hell" smrt. Album, které působí jako znovu mokvající stará rána. Krev! Thrash! Speed! Black! Skvěle!


sumarizace:

"In the Name of Hell" je ostrou odpovědí na post apokalyptickou vizi všech nemrtvých. Spirála smrti se opět roztáčí, aby nás nakonec pohltila. Než se tak stane, tak si narvěte pod tlakem do hlavy pravý nefalšovaný black/thrash metal, který je špinavý jako ruka znásilněné zombie. Šílenství, rebelie, přímý útok na vaše nejskrytější pudy. To jsou TERRÖRHAMMER. Letos ve vynikající formě, s neuvěřitelným citem pro smrtící riffy, zastřeně nepříjemný vokál a drtivost bicích. Půjčte mi někdo brokovnici, ať už můžu jít udělat do záhrobí pořádek! Hoďte všechno za hlavu a nechte se pokousat od smečky vzteklých psů! Obraťte kříže směrem dolů! Vyřežte všem na záda pentagram! Vynikající album, plné prašiviny, smrti a skvělého black/thrash metalu! Peklo!

Asphyx says:

"In the Name of Hell" is a sharp answer to the post-apocalyptic vision of the all undead. The spiral of death is spinning again to swallow all of us in the end. Before that, put the real black/thrash metal into your head under pressure. This metal is dirty like a hand of raped zombie. Madness, rebellion, direct attack on your most hidden instincts. This is TERRÖRHAMMER. This year they are in a great shape with an unbelievable feeling of deadly riffs, an inconspicuously unpleasant vocal and percussion of drums. Give me a shotgun so I can go to the beyond world and make everything better! Throw everything behind you and let a pack of angry dogs bite you! Turn the crosses upside down! Cut the pentagram on people´s back! Excellent album, full of ashes, death and great black/thrash metal! Hell!


Tracklist:
1. The Omen
2. Riding on a Devil's Storm
3. The Powers of Darkness
4. Hell Metal
5. Black Terror (Korrozia Metalla cover)

Recenze/review - OBSCENE - Sermon to the Snake (2018)



OBSCENE - Sermon to the Snake 
tape 2018, Blood Harvest

for english please scroll down

Já vím, má práce není pro mnohé příliš zajímavá, ale někdo ji dělat musí. Vstávám každý den brzy ráno a už za úsvitu před sebou hrnu hromady plné kostí, špíny a death metalu. Pískám si do rytmu, jsem spokojený. Mě se tady, na onom světě, moc líbí. Mám neustálý přísun nových mrtvol i dobrého smrtícího kovu.

Kupříkladu takoví američtí maniaci OBSCENE a jejich prvotina "Sermon to the Snake". Hned od prvního poslechu z ní cítím sílu, energii ze starých časů, oddanost stylu i poctivost. Smrtící řemeslo se musí dělat srdcem, jinak to nejde. OBSCENE to moc dobře vědí a předkládají nám letos kazetu, která se v záhrobí neztratí. 



"Sermon to the Snake" vám rozdrtí lebku na několik částí ostrými riffy a motivy ve stylu ASPHYX, CIANIDE, EDGE OF SANITY, DEMIGOD, starými PESTILENCE, BENEDICTION. Zkrátka a jednoduše, jedná se o desku, která musí dobře dělat snad každému, kdo se jen někdy otřel o čerstvě otevřený hrob. Rakve zase praskají tlakem, všichni mají v očích šílenství a peklo vydává další svědectví o nekonečném utrpení. OBSCENE jsou pro mě pokrevní příbuzní ze záhrobí, o tom netřeba diskutovat. Už se zase těším, až ráno nastoupím do práce a vykopeme spolu další hluboký hrob. Old school death metalový masakr, u kterého praskají lebky tlakem! Velmi dobře!


Asphyx says:

I know, my job is not very interesting for some people but somebody has to do it. I wake up early in the morning every day and even before the dawn I am thronging piles of bones, dirt and death metal. I whistle in the rhythm and I am happy. I really like this beyond world. I have the constant supply of new corpses and even good death metal.

For example, the American maniacs OBSCENE and their first album “Sermon to the Snake”. Right from the first listening I feel the power, energy from the good old days, dedication to the style and honesty. Deadly craft has to be done by heart or it would not work. OBSCENE know how to do that and they gave us a cassette this year which will not be lost in the graves. 

“Sermon to the Snake” will smash your skull into several pieces with sharp riffs and motives in the style of ASPHYX, CIANIDE, EDGE OF SANITY, DEMIGOD, old PESTILENCE, BENEDICTION. Let´s just say that this album is suitable for everybody who even once has saw a freshly opened grave. Coffins are cracking again with pressure, everyone has madness in their eyes and the hell gave us another testimony of the endless suffering. OBSCENE are my blood relatives from the world beyond, no arguments here. I am so looking forward to go to work in the morning to dig another deep grave together. Old school death metal massacre which makes skulls crack with pressure. Very good!

TRACK STREAM:



PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý druhý - Dívka v květovaných šatech


Příběh sto třicátý druhý - Dívka v květovaných šatech

Má milá dívka, které to poslední rok gymnázia neskutečně slušelo, byla žena jak se patří. Pomalu se sama učila od mámy vařit, mohl jsem za ní vždy a se vším přijít. Postěžovat si, dát hlavu do klína a nechat si jen tak čechrat vlasy. Byla vlastně dokonalá. Se štíhlým tělem, menšími prsy a zadkem, který mívám dodnes ve svých snech. Uměla to se mnou, chytrá, na svůj mladý věk možná až moc přemýšlivá. Škoda, že se nedožila dnešních dnů. Mohla být moudrou ženou, kterých zase tolik nebývá.

Chtěl jsem ji tenkrát, na začátku února v roce 1994 udělat radost. Jen tak, abych zase jednou viděl na její tváři úsměv. "Mám jedno přání Smrťáčku, ale jestli si chceš koupit tu novou kazetu Death (už přes rok staré album Individual Thought Patterns), tak nemusíš...ale kdyby přece...víš, když jsem byla malá, tak moje babička měla krásné květované šaty. Šila jí je její kamarádka ze školy, se kterou se znala od dětství. A byla v nich nádherná!": zeptala se mě totiž jednou v neděli ráno, když jsem vstal dřív, nakrmil u nich doma všechny rybičky, hlodavce, papouška debila i dalšího opuštěného voříška, co si přivedla domů.

Zamyslel jsem se, představil si letní deku u Jizery, jak se Káča svléká ze šatů a řekl jí, že ona v nich bude také krásná. Vždyť co bych pro ty její kaštánkové oči neudělal? Šlo se ven, má milá mi vyprávěla o svých vysněných šatech a já jen trpělivě přikyvoval hlavou. Jo, zaplatím ti je, protože chci, abys v nich chodila a vlály ti kolem stehen. Abych byl napnutý a těšil se, až se přede mnou v trávě bosky roztočíš a já zahlédnu alespoň kousek krajky tvých kalhotek. Protože tohle je pro mě velkej rajc, má metalová vílo.

Dojdeme na panely, my s klukama zrovna řešíme Kinga Diamonda. Vůbec mi v té době nesedí, vadí mi jeho ječák. A nejsem sám. Náš tehdejší verdikt byl dost nevybíravý, naivní a extrémní. K názorům, že ho musí někdo brát dole kleštěmi, že je to kastrát a podobně, se sice už dnes nehlásím, ale tenkrát jsem diamantového krále heavy metalu vnímali tímto způsobem. Do krve nám pronikl až o hodně déle.

"Tak jsem slyšela, že koupíš Káče šaty, ty se teda nezdáš...zatím to bylo jen samý pivo, výlety, koncerty, pivo, CD, kazety, pivo...to čumím!": přijde ke mě Jana a já se před klukama trošku stydím, protože nejsem najednou za tvrďáka, ale za obyčejného stydlivého mladého chlapce. Plácnu něco děsně vostrýho, aby se vidělo, že to mám jako na háku. Jenže tomu tak není. Mám totiž šaty a ženský zafixovaný v hlavě od mých babiček, z francouzských filmů i černobílých vzpomínkových návštěv kina a příběhů pro pamětníky.

Neměly to se mnou jednoduchý, obchody s oblečením nesnáším celý život. Necítím se v nich dobře, vadí mi i vůně/zápach uskladněných látek, ale bylo mi slíbeno, že se bude šít v soukromém bytě, pivo taky dostanu a spíš se stanu závěrečným hodnotitelem, než že bych se musel nějak aktivně zúčastňovat. Najednou mě to lákalo. Dvě holky, já a z toho Káča, která se bude různě převlékat. To beru. Janě jsem ale kývl až cestou domů, když jsem své křepelky zase vyprovázel. Pusu a pac, zítra se uvidíme. Začínáme v pět.

Kdybys můj čtenáři jen tušil, o čem se mi v noci zdálo, asi bys mě zavrhl do pekla a do smrti se mnou nepromluvil. Natolik sprosté mé sny byly. Ráno jsem do práce doslova běžel, s nikým se celý den nebavil a přemýšlel, z čeho že vlastně Káče ty šaty zaplatím? Peněz nemaje, vše jsem vždy utratil. Ale to se určitě vymyslí, vždycky to nějak dopadne. Konečně druhá hodina. Letím pro Janu, pak se stavíme pro Kačenku.

Byl to zvláštní starý dům. S přerostlou zahradou, už lehce neudržovanou, protože paní domácí a naše krejčí byla již žena v letech. Spíše bych řekl dáma. Rozdíl asi už z mých předchozích příběhů každý pozná. Nejdřív mě olízla strakatá doga, párkrát bafla a lehla si mi k nohám. "Igor vás má rád, budete mít dobré srdce...vy jste panenky na doporučení od paní Kačenkové...ty budeš Kačenka, jsi podobná své bábi, stejně krásná...na tebe bude radost šít?": podá mi ruku a já ji jemně uchopím. Z legrace vyseknu lehkou úklonu, okoukanou z poválečných veseloher a u Oldřicha Nového. Odměnou mi je úsměv a pozvání na kávu.

Dýchne na nás historie. Vyprávěn je příběh, v kterém je paní Horáčková hlavní postavou. Mívala krejčovství, noblesní, luxusní. Pro nejlepší klientelu. Pak přišel komanč, všechno zničil, jejího manžela utrápili prací ve Škodovce. Kolik jsem už takových příběhů za poslední dobu slyšel? Bylo vidět, že nás dáma ze starých časů vidí ráda. Byla ve svém živlu. Nabídla panáčka becherovky, kterou nesnáším a následoval pohovor. Nejdřív mluvila Kačenka, ale uprostřed věty ji jemně přerušila a velmi elegantně se zeptala mě, jaké šaty bych chtěl pro svoji kočenku já. Vždyť žena se má hlavně líbit svému milému, nemám pravdu?

Zasnil jsem se. A začal vyprávět o lehkém větru, o tiché ulici, jemně a hebce našlapujících krocích. O vlnivě plovoucích bocích, o tanci za teplých letních nocí. Jemně, abych neurazil, jsem se otřel i o to, o co šlo mě. O květované šaty šustící a spouštějící se z nahého těla do čerstvě vypraných peřin. Nepokračoval jsem, neslušelo se to, ale paní Horáčková se zasněným pohledem pochopila. Vy jste jak můj nebožtík muž, akorát on byl vždy upravený a oholený. Ani bych neřekla, že mladík s vaší vizáží bude mít takové básnické střevo. "Nestává se to u vaší generace zase tak často": doplnila ještě s lehkou hořkostí v hlase.

Z první návštěvy jsme museli jít rovnou do hospody U Hymrů. Má milá se cítila jako princezna, právě přeměřena krejčovským metrem. Já jsem věděl, že s ní budu na šití chodit moc rád. Už jen kvůli tomu starému křeslu, vůni čerstvých koláčů (musela jsem vždycky své hosty uctít, dřív to dělala služka, ale to víte, už bych ji neuživila), kvůli tomu, protože je vždycky hrozně krásné, když někdo umí své řemeslo. A tak jsem vůbec nevnímal kecy od kluků, kteří si ze mě dělali srandu, že chodím s holkama šít šatičky. Volové.

Chvílemi mi přišlo, že naše návštěvy stará dáma prodlužuje, že nechce být sama. Ale šila nádherně - koncert rukou s nitěmi a jehlami, starodávných průpovídek a pro mě lehké nahlédnutí do světa žen. Kačenka zářila, já si směl vzít do křesla pivo (první výjimka, jinak pánové vždycky pili je džin, koňak nebo whiskey). Seděl jsem, spřádal v hlavě fantazie a někdy byl asi úplně mimo. Jana s námi chodila jen někdy a když ano, tak mě budila šťouchanci do žeber - nevejrej tolik! Jenže já musel, já dívky v květovaných šatech miluju.

Všechna práce jednou končí a když jsem byl vykázán do vedlejší místnosti, že teď je to ženská záležitost, bylo hotovo. Chvilka napětí, zvonivý smích ženy a dívek z poza zavřených dveří. Na své víle jsem vždycky obdivoval chůzi, jak kladla jako kočka jeden krok za druhým. Taky vlasy a samozřejmě zadek, to se ví. Představy a těšení, jak práce dopadne? Ano, v břiše mě lechtalo a zároveň jsem se začal usmívat. Věděl jsem, že spatřím něco krásného. I stalo se.

Nebyl jsem ve starém domě vonícím kouřem, starobou, vodou a zatuchlinou. Čekal jsem najednou na rozkvetlé louce, na naší mýtině uprostřed Radouče, odkud nebylo a dosud není vidět na šedivé město ani továrnu. Sedím na pařezu a ONA jde proti mě. Ne, hloupost, nejde, vznáší se. Už vím, proč ji říkám vílo. Kouzlo okamžiku, síla krásy, ženství, vznešenost jemně smíchaná s mládím. Všichni stojíme v úžasu.

Paní Horáčková stvořila dokonalé, do francouzského stylu hozené dílo. Už jen ty barvy, sladěné s vlasy, s chuchvalci květů obepínajících boky i prsa. Hergot a já jí pořád nutím navlíkat do černých triček a džínů (které se mi ale dosud také líbí nadevše). Kačence to neskutečně slušelo. Na tváři lehký úsměv, který mě tolik vzrušuje a trošinku zarudlé tváře. "Smrťáku, ty jsi fakt šťastnej chlap": prohodí Jana a naruší svým upřímným smíchem moje myšlenky i atmosféru. 

Házím jí do vzduchu, jak v blbým romantickým filmu, ale nemůžu jinak. Tolik blaženosti, tolik štěstí. "Aby toho nebylo málo a protože jsem už dlouho nepotkala tak milé mladé lidi, mám pro vás ještě jedno překvapení, dárek": vyhrkne dámská krejčová a zamrká na mě (a lesknou se jí dojetím oči). Pak se otočí, z kulaté krabice sundá víko a vytáhne ještě jedny šaty. "Pro tebe princezno a vás mladíku vlastně taky..ode mě, chtěla jsem vám udělat radost": má snad poprvé nejistý a dojatý hlas. Otevřel jsem v úžasu oči dokořán, šokovaný a překvapený, jak mohla stihnout ušít ještě jedny?

Zmínil jsem se dámě totiž, v jedné nestřežené chvíli, že jsem v jakémsi starém francouzském filmu viděl, jak běží kočkovitá dlouhovlasá (akorát blonďatá) dívka po vinici a má na sobě červené šaty s bílými puntíky (a ve tváři měla podobný úsměv koutkem úst jako Káča - jen ještě velká prsa navíc, která se mi líbí, ale ve filmu mě spíš rušila). 

Přesně takové, červené - puntíkaté si právě Kačenka začne zkoušet, zalyká se dojetím a pak už jí jen kapou po tvářích slzy. Holka moje, panenka citlivá, jak já se těším, až ji zase budu držet večer v náručí. 

Ano, vůbec nevíme, jak máme poděkovat. Zaplatím vlastně jen látku. Nepamatuji si přesně kolik, ale vím, že mi něco půjčoval Kytka. Bylo to jedno, hlavní byl výsledek a úsměv, který jsem Káče na tváři vykouzlil. Taky je dobré vědět, můj milý čtenáři, že jsme nebyli jen parta neustále opilých metalistů, ale i boží hovádka s jemnou duší. Koneckonců, většinou tomu tak bývalo i u jiných, nemám pravdu? Vždyť ty naše pózy, drsný hlášky a hlasitá muzika jsou nakonec jen mimikry nadšenců do hudby jako takové.

"Nechám vás samotné, chápu....jen na ty šaty dejte bacha": usmála se na nás spiklenecky Jana, když jsme se loučili na Mírovém náměstí. O následující noci, kdy byli Kačenky rodiče na horách, psát nebudu. Prozradím jen, že mě má dívka v květovaných a puntíkovaných šatech odměnila opravdu nádherně. Převlékni se ještě jednou, prosím...

Uložila je ráno, jako by byly svatební, do skříně. Že si je prý vezme až bude teplo. Nezbývalo, než se těšit. Na jemné našlapování po asfaltu, na tiché ševelení větru kolem boků, na hrdě vztyčenou hlavu a jiskru v očích. Na povlávající rozpuštěné vlasy. Na krásu.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 17. února 2018

Recenze/review - CRYPTIC GRAVE - Cryptic Grave (2017)


CRYPTIC GRAVE - Cryptic Grave
EP 2017, Great Dane Records

Probouzím se pomalu, nejdřív jen otevřu zlehka oči. Rozlámané tělo, spal jsem zde, pod hromadou kostí, už pěkně dlouho. Kdo mě to budí? Ptám se do ticha opuštěného hřbitova. Naslouchám, nasávám mrtvolnou atmosféru a poslouchám novou desku francouzských old school death metalistů CRYPTIC GRAVE.

Kapela působí dojmem, že také ležela dlouho ve svých rakvích. Až teď, když se začaly opět otvírat hroby, znovu vydala další svědectví o starých death metalových časech. Špína, hniloba, pach smrti. Všechno zní jak má a já si s klidem mohu znovu zatančit. Jste také zváni, zombie už čekají!



Na desce "Cryptic Grave" se mi hrozně líbí, jak si na nic nehraje. Je prašivá, ušpiněná prachem a patinou. Skladby útočí přímo, bez jakýchkoliv vytáček. Jde se rovnou na věc, hlínu z lopaty také musíte hodit rovnou do hrobu. Zvukově zastaralé písně plné rouhání, výletů do záhrobí a hlavně - touhy po smrti. Cítím a slyším zde vše potřebné pro pořádnou podzemní seanci. Ne, CRYPTIC GRAVE nejsou ničím noví, ani výjimeční, ale jejich death metal se velmi dobře poslouchá. Bonusem navíc je temná atmosféra a pocit, že pravý nefalšovaný death metal ještě nezemřel. K práci hrobníka je tato hudba více než vhodná. Smrtící kov je zde exhumovaný odněkud z devadesátých let a je krásnou vzpomínkou na časy, kde se ještě zabíjelo poctivě, rezavým nožem. Death metalová deska, která vás pokryje plesnivinou!


sumarizace:

CRYPTIC GRAVE a jejich novinka útočí na ty nejskrytější noční můry všech fanoušků old school death metalu. Album je odpovědí na všechny ozvěny ze záhrobí, které je možno vůbec slyšet. Klasický, plesnivý death metal se zde potkává s thrashem z osmdesátých let a na své si přijdou snad všichni milovníci hřbitovů. Obraťte všechny kříže, zapalte svíce, dnes se bude konat jedna velmi okultní seance. Vystupovat na ní budou death metalisté CRYPTIC GRAVE. Ve Francii moc dobře vědí, jak se dělá pravé a nefalšované smrtící řemeslo! "Cryptic Grave" je plné špíny, pavučin i ozvěn ze starých rakví. Death metal je zde exhumovaný odněkud z devadesátých let a je krásnou vzpomínkou na časy, kde se ještě zabíjelo poctivě, rezavým nožem. Death metalová deska, která vás pokryje plesnivinou!

Asphyx says:

The new album by the CRYPTIC GRAVE attacks the deepest nightmare of every single old school death metal fan. This album is the answer for all of the calls from the beyond you can hear. The classic, moldy death metal meets thrash of the 80s. And I think that every lover of graveyards is going to be satisfied. Turn down all the crosses, light up the candles because today the big occult séance is happening. There are going to be death metal guys CRYPTIC GRAVE. They really know how to do the right deathful job in France. The album "Cryptic Grave" is full of dirt, spider webs and echo from old coffins. The death metal is exhumed from the 90s and it is a beautiful flashback from the times when the killing was dinkum and was done by a carroty knife. This is the death metal album which covers you with a fungus!

band:
Richard : Guitare & voix (Vermeth ; ex-Torgeist ; ex-Hellraper) ||
J-B : Guitare ||
Gaby : Basse (Bagarre Générale) ||

Recenze/review - ITERU - Ars Moriendi (2018)


ITERU - Ars Moriendi
EP cassette 2018, Helter Skelter Productions

Pomalu se rozkládající tělo. Jednotlivé buňky, odumírající a vyprávějící příběhy lidské bolesti a utrpení. Postupná proměna za doprovodu červů. Samota, nicota, Smrt. Výraz tváře, která ví. Ví už něco o temnotě.

Death doom metal je disciplína, která se zdá být na první pohled jednoduchá. Jenže tomu tak samozřejmě není. Všechno má svůj jasný řád a pořádek. Tento styl nevyjímaje. Bývám mnohdy překvapen, co občas objevím za poklady. Kupříkladu belgičtí ITERU a jejich letošní EP je temným skvostem v mojí sbírce. Návyková čtveřice skladeb, rozprostřených na třiceti čtyřech a půl minutách je bědující, žalující, plná chladu a spočinutí.



Poslouchám "Ars Moriendi" a přemítám nad posledními věcmi člověka. Studený zvuk, chorobou nasáklý vokál. Tradiční pojetí doomu i deathu nedělá z alba nic nového, ani převratného, ale přesto se stalo mým častým průvodcem v záhrobí. Navodit smutnou a syrovou atmosféru sychravého podzimního večera za hřbitovní zdí umí málokdo. ITERU se to povedlo na výbornou. Mám pocit, že se zpomalil celý svět. Umírá. Slyším tajemné zaříkávání, šepot nemrtvých a hlasité ozvěny ze záhrobí. Tohle všechno ve mě novinka belgických tmářů evokuje. Desku doporučuji všem, kteří rádi zasněně hledají ty nejdelší opuštěné stíny. Skvěle!



sumarizace:

Poslouchám novinku death doomových ITERU a připadám si jako při sebevraždě utopením. Do úst i všech pórů těla mi pronikají studeně se tvářící melodie. Jsem obestřen temným závojem chladných vln. Zadržuji dech a nejdřív se mé srdce vzpírá. Nakonec podléhám, jsem zpopelněn v nekonečných mlhách snů.

Na albu "Ars Moriendi" je vše potřebné pro klidné spočinutí, pro poslední věci člověka před smrtí. Skladby mají nádherně mrazivou strukturu, jsou doslova drásající. Pronikly do mého nitra, aby tam způsobili obrovskou paseku námrazy. Vznáším se jako utopenec v neklidné řece zapomnění. Studené oči, vychladlé ruce. Už jsem na druhé straně, na onom světě. V království vynikajícího death/doom metalu v podobě, v jaké ho hrají ITERU. Tahle nahrávka je jako dokonale vybroušený černý křišťál. Vynikající!

Asphyx says:

I'm listening to the news of the death of doom ITERU and I feel like comitting suicide by drowning. The mouths and all pores of my body are penetrated by cold-faced melodies. I am surrounded by a dark veil of cold waves. I hold my breath and my heart is defiant first. Finally, I succumb, I'm cremated in the endless fog of dreams.

The album "Ars Moriendi" is all you need for a quiet rest, for the last thing before death. The compositions have a wonderfully frosty structure, literally drastic. They penetrated in me to cause a gigantic shadow of freezing. I am floating like a drowning man in a restless speech of oblivion. Cold eyes, cold hands. I'm on the other side of the world. In the Kingdom of Exceptional Death / Doom Metal in the form of the ITERU. This recording is like a perfectly carved black crystal. Excellent!

pátek 16. února 2018

Recenze/review - ATARAXY - Where All Hope Fades (2018)


ATARAXY - Where All Hope Fades 
CD 2018, Dark Descent Records

for english please scroll down

Dekompozice (rozklad) je postupná dezintegrace mrtvé organické hmoty, vrcholící mineralizací, tedy úplnou přeměnou na látky anorganické, jako je voda, oxid uhličitý a různé soli. Rozkladu podléhají jak části těl (spadané listí, mrtvé kusy kůže), tak i celé organizmy poté, co zemřou. Příčinou rozkladu jsou nejen fyzikální, ale zejména také biologičtí činitelé, kteří mrtvou biologickou hmotu konzumují. zdroj Wikipedie

Teď už to vím jistě, na sto procent. Nové album španělských death metalistů ATARAXY způsobuje postupné hnití mého nebohého těla. Představte si, že ležíte pohození vedle cesty, nedávno vám někdo vyvrhl vnitřnosti z břicha a poslední, co jste na tomto světě cítili, byl nekonečný chlad. Death/doom metal ve stylu ASPHYX, HOODED MENACE, ABHORRENCE, BINAH, GOREPHILIA, AUTOPSY, DESECRESY, CONVULSE, BOLT THROWER mi hraje na poslední cestu a nese vznešený název "Where All Hope Fades."



"Where All Hope Fades" je návykovým albem, které mě pokrylo prašivinou. Přeneslo mě na onen svět do tajemné záhrobní říše, naplnilo mě po okraj hnisem, špínou a studenými kousky ledu. Cítím se jako napadený snětí, pomalu hnijící, s odpadávajícím masem od kostí. Spolu se španělskou skupinou si užívám krásu opuštěných katedrál. Album se pro mě stalo častou povinností obzvlášť v pochmurných dnech, kdy se mraky dotýkaly země a chlad vstoupil do mé duše. ATARAXY se i na novince klaní stínům, hnilobě, touze po dalším rozkladu těla. Dělají to s řemeslnou pečlivostí, skvělým zvukem a nápady, které nenechají nikoho na pochybách - máme opět co do činění s vynikajícím death doomovým zážitkem. Jednou u mě dojde k totálnímu rozkladu, ale "Where All Hope Fades" budu poslouchat stále dál. Je totiž přesnou esencí toho, co mám na tomto stylu rád. Vynikající chorobný zážitek!


Asphyx says:

Now I know it for sure. A new album by Spanish death metal band ATARAXY causes the gradual rotting of my poor body. Image that you are lying next to the road, a while ago someone tear up your insides from your body and the last thing you felt on this world was an infinite coldness. Death/doom metal in the style of ASPHYX, HOODED MENACE, ABHORRENCE, BINAH, GOREPHILIA, AUTOPSY, DESECRESY, CONVULSE, BOLT THROWER is playing to my last trip and it bears a noble name “Where All Hope Fades”.

“Where All Hope Fades” is an addictive album which covered me with ash. It took me to the beyond world into the dark grave world, filled me with pus, dirt and cold pieces of ice. I feel like being attacked by infamy, slowly rotting with flesh falling off. With this Spanish band I enjoy the beauty of abandoned cathedrals. This album becomes a common duty for me especially during gloomy days when clouds were touching the ground and cold came into my soul. ATARAXY bow to the shadows, rot and desire for further decomposition of bodies on this album. They do that with craftsmanship concentration, great sound and ideas which do not leave anyone doubting – once again we have something to do with an excellent death doom experience. One day I will be totally decomposed, but “Where All Hope Fades” will be still in my ears. It is the exact essence of what I like about this kind of music. Excellent morbid experience!


TRACKLIST
1. The Absurdity of a Whole Cosmos  (3:43)
2. A Matter Lost in Time  (10:49)
3. One Last Certainty  (5:28)
4. As Uembras d'o Hibierno  (7:12)
5. The Mourning Path  (5:51)

6. The Blackness of Eternal Night  (12:24)


LINE-UP
Javi - Vocals, Guitars
Santi - Guitars
Edu - Bass
Viejo - Drums

Rozhovor - USURPRESS - Sme v prvom rade death metalovou kapelou.


Rozhovor se švédskou death metalovou skupinou USURPRESS.

Odpovídal Stefan.

Přeložila a otázky připravila Petra, děkujeme!

Zdravím USURPRESS! Ako sa máte páni? Máme tu ďalší rok a v nasledujúcich dňoch bude vydaný váš pripravovaný album. Aké máte pocity a aké sú vaše očakávania čo sa novej dosky týka?

Naozaj nemáme žiadne očakávania, pokiaľ ide o predajné čísla, dobré recenzie, veľa rozhovorov, ponuky koncertov atď. Viete, biznisom sa to všetko končí. Pochybujem, že tento album nás vynesie na úplne novú úroveň "popularity" a nemyslím si, že sa bude predávať podstatne lepšie ako naše predchádzajúce nahrávky. Vytvorili sme náš najlepší album s najlepšími skladbami, najlepším výkonom, najlepším zvukom a produkciou. To bolo našim očakávaním od albumu a to sme aj splnili. Čo si o tom myslia ostatní ľudia, ja ovplyvniť nedokážem. Je mi to naozaj jedno.


Doteraz ste z nadchádzajúceho albumu zverejnili dve skladby online. "The Iron Gates Will Melt" je skladba v pomalom tempe, ale znie viac death metalovo ako ďalšia s názvom "In Books Without Pages", ktorá obsahuje pasáže znejúce viac rockovo až psychedelicky. Čo by sme mali očakávať od nového albumu? Bude viac metalový alebo viac rockový?

Áno, máš pravdu. Death metal v takej jeho tradičnejšej forme reprezentujú skladby "The Iron Gates..." a "Interregnum", a ostatné songy majú mnoho prvkov, ktoré sú tak trochu cudzie pre death metal. Povedal by som, že sa viac podobajú na "In Books..." v danej štruktúre, aj keď ani jedna z nich neznie úplne ako "In Books...". Jedna skladba je čisto prog metalová, jedna je viac inšpirovaná gotickým rockom a ostatné dve sú dlhšie skladby a dali by sa opísať ako temné hard rockové veci rokov sedemdesiatych inšpirované death metalom. Avšak, myslím si, že sme v prvom rade death metalovou kapelou.


V nedávno zvrejnenom krátkom filme ste spomenuli, že bicie na album nahrával istý Stefan Hildman, ktorý je v skutočnosti jazzovým bubeníkom. Prečo ste sa rozhodli osloviť práve jeho a nie nejakého metalového bubeníka? Mali ste nejaký dôvod? Ako sa zapojil do tvorivého procesu a ako bol schopný "prepnúť" z jazzu na death metal? Samozrejme, jazzové prvky sú na novej doske zreteľné, takže svoj štýl tak úplne nezmenil. A je iba hosťujúcim bubeníkom na albume, či s ním rátate aj do budúcna ako s riadnym členom kapely?

Keď sme začali skúšať s Hildmanom, celý album bol už napísaný a na jeho tvorení sme sa podieľali spoločne ja, Daniel a Påhl. Najskôr sme nahrali demo s naprogramovanými bicími a vtedy sme si uvedomili, že budeme potrebovať iný druh bubeníka, aby skladby zneli tak, ako znejú na tom deme. Báli sme sa, že priamočiary metalový bubeník by nebol schopný pretaviť naše nápady a jednoducho by ich zmietol dvojkopákmi atď. A tak sme šli za niekým, o kom sme vedeli, že pochopí danú dynamiku a prinesie skladbám vlastnú príchuť. Keď sme potom skladby začali skúšať (s Hildmanom), trochu sa zmenili, pretože gitara a basa museli hrať riffy mierne odlišne, aby sa prispôsobili štýlu bubnovania. A to podľa mňa urobilo skladby ešte lepšími.

Sme veľmi šťastní, že máme Hildmana, je to nepochybne skvelý bubeník a taktiež veľmi milý človek a hudobník, s ktorým sa dá ľahko pracovať, takže by sme si ho radi nechali v kapele aj naďalej. On si myslí, že je veľmi zábavné hrať tento druh hudby, takže rozhodne chce s nami pokračovať. Jedinou otázkou je, či si na to nájde čas. Je dosť zaneprázdnený s troma deťmi a prácou, v ktorej musí veľa cestovať. Myslím, že až čas ukáže. Plánujeme, že bude hrať aj na ďalšom albume a taktiež bude zapojený do procesu skladania a písania hudby. Ak s nami nebude môcť hrať naživo, máme v zálohe iného bubeníka, ktorý je ochotný jazdiť s nami turné. Môžem len dodať, že je to ďalší vynikajúci bicman a je aj pravdepodobne viac známy pre vašich čitateľov.

V spomínanom videu objasňujete, že proces písania materiálu na predchádzajúcom albume The Regal Tribe bol trochu odlišný v porovnaní s nahrávaním dosky Ordained. Ako ste mysleli, že prvý riff, ktorý ste napísali reprezentuje prvý riff na albume atď.? Ako je vôbec možné skladať hudbu takým "postupným" spôsobom? Mohli by ste nám to viac objasniť?

The Regal Tribe je koncepčný album, je to viac menej jedna dlhá skladba rozdelená do desiatich častí. V tomto prípade som najskôr urobil nejaký jednoduchý obsah príbehu, kde som si načrtol, čo sa s príbehom stane v každej časti (alebo skladbe, ak preferujete tento výraz) a toto sme používali ako vodítko pri písaní muziky. To bol jediný spôsob ako dosiahnuť, aby bol celý príbeh súdržný a bolo to aj celkom zábavné, no na druhej strane aj náročné. Bolo to ako: „Takže, táto ďalšia časť musí byť pomalšia aby zachytila náladu textov,... akoby sme mali prejsť z tejto časti do druhej plynulý spôsobom?“ Vlastne je to ako písanie klasickej skladby s tou výnimkou, že namiesto 4 minút je to takmer 40 minútová skladba. Mohli by sme tento spôsob tvorenia skúsiť opäť aj niekedy v budúcnosti. 


Ak to chápem správne, nový album bol skladaný klasickým spôsobom, myslím tým, že ste písali skladbu po skladbe, upravovali ste ich a až potom usporiadali do finálneho poradia? Aké rozdiely ste zaznamenali medzi týmito tromi druhmi skladanie hudby a ktorý sa vám zdá najlepší?

Nový album bol taktiež napísaný spôsobom, ktorý bol pre nás nový, keďže sme nikdy spolu neskúšali skladby pokiaľ nebolo dokončené celé demo (demo verzie skladieb). Povedal by som, že žiadna metóda sa nedá považovať za lepšiu, či horšiu. Každý album si vyžaduje vlastný druh prístupu, ktorý najlepšie vyhovuje procesu písania. Rozprávali sme sa o tom, že ďalší album skúsime tvoriť v trochu takej tradičnejšej forme "garážovej kapely", kde najskôr niekto príde s pár riffmi, ktoré sa skúšajú a postupne sa upravujú počas spoločného hrania. Keďže Hildman s najväčšou pravdepodobnosťou bude súčasťou skladania ďalšieho materiálu už od začiatku, veríme, že skladby z tejto zmeny procesu iba vyťažia. Myslím, že robíte chybu, ak píšete každý album rovnakým spôsobom, nie je to také náročné, nie je to kreatívne. Ale ako sa hovorí, "Nehas, čo ťa nepáli", takže jebať na to. Napríklad si nemyslím, že ešte niekedy budeme pracovať ako tomu bolo na albume Ordained, napísali a nahrali sme najskôr prvú polovicu albumu a potom až následne druhú polovicu. Ale v tom čase to bol jednoznačne správny prístup a neľutujem, že sme to tak spravili.


Veľmi ma zaujal názov pripravovanej dosky Interregnum, má tento titul niečo spoločné aj s obalom albumu? Kto je autorom obalu tentoraz, keďže každý jeden váš album doposiaľ mal úplne iný cover art? Ako keby ste neboli spokojný s umelcom z predchádzajúcej dosky alebo.... len chcete niečo nové a jedinenčné pre každý ďalší album?

Ešte na počiatku našej takzvanej kariéry sme sa rozhodli, že chceme vždy nového umelca na každý ďalší obal albumu, aby obaly mali svoju vlastnú jedinečnú atmosféru a vzhľad, a nie aby vyzerali "ako ten ďalší album USURPRESS". A keďže sme na všetkých predchádzajúcich doskách mali maľby, mysleli sme si, že nastal čas osloviť fotografa. Môj priateľ, Johan Söderkrantz je fotograf zachycujúci zväčša prírodu a túto danú fotografiu som videl na jeho súkromnej FB stránke. Tak som sa ho spýtal, či by sme ju mohli použiť, keďže ju ešte nepublikoval "profesionálne". Cover albumu nemá nič spoločné so slovom "interregnum", ale skôr so skladbou "Ship of Black Glass". Z nejakého dôvodu som bol pri písaní textov pre tento album trochu inšpirovaný vodou, takže som chcel na obale nejakú formu vody. The Regal Tribe je viac inšpirovaný zemou a prachom. 


Hráte veľmi špecifický druh death metalu. Naozaj sa tak zaujímate o rockovú, či psychedelickú muziku rokov sedemdesiatych? Tieto hudobné prvky vás robia inými a jedinečnými. Čo vás inšpiruje najviac zo súčasnej ale aj staršej muziky?

Neviem, možno znieme trochu inak než priemerná old schoolová HM-2 zvuk uctievajúca death metalová kapela, ale v porovnaní s formáciami ako je napríklad Lugubrum, hráme veľmi priamočiaro a zabehnutým spôsobom. No, myslím, že to každá kapela ...

Áno, počúvame prog rock a hard rock rokov 70-tych a vždy sme počúvali. Táto hudba neustále ovplyvňovala spôsob, akým píšeme naše riffy, dokonca aj keď sme hrali viac punkom ovplyvnený death metal. Ale teraz máme odvahu začleniť do našej hudby ešte výraznejšie prvky a myslím, že to funguje dobre, sme teraz vďaka tomu lepšou kapelou. Pokiaľ ide o metal, vždy sme boli ohromení originálnymi kapelami ako Celtic Frost, Voivod, skoršími Paradise Lost a tak ďalej. Problém je len spomenúť si a premýšľať o tom, čo robí tieto kapely skvelými a nepokúšať sa ich zahodiť, čo by podľa nášho názoru bolo dosť zbytočné. Počúvame všetky druhy hudby a aj keď by nás to mohlo inšpirovať na myšlienkovej úrovni, je asi nemožné počuť väčšinu elementov z nich v súčasnej tvorbe Usurpress. Našťastie.


Akoby ste charakterizovali vašu hudbu vo všeobecnosti, vývoj všetkého, štýlu, zvuku, smerovania?

Ako som už povedal predtým, definujeme sami seba ako death metalovú kapelu, ale snažíme sa začleňovať elementy z iných hudobných žánrov, aby sa náš (death)metal stal viac dynamickejší a rôznorodý, pretože presne to je ten spôsob, akým hudbu máme radi. Ako kapela sa musíte vyvíjať alebo len skončíte s vytváraním starých otrepaných kópií vašich prvých dvoch albumov. Samozrejme, nemôžete stále písať rovnakú skladbu znova a znova a očakávať, že bude lepšia ako prvý alebo druhýkrát, keď ste ju napísali. Myslím si, že Interregnum je dobrá nahrávka a v tomto stave mysle chceme urobiť ďalšiu v podobnom duchu, ale zamerať sa na časti, z ktorých cítime, že by sme ich mohli dokonca rozvinúť viac. Po tomto albume možno znovu nastal čas trochu zmeniť smerovanie, aby sme sa vyhli nude a samoľúbosti. Každý nový album je len prípravou na ten ďalší. Skutočná progresia znamená konštantný vývoj, vykrádanie starých albumov Genesis nie je veľmi progresívne, aj napriek názvu hudby.

Môžete nám prezradiť aké je pozadie textov na poslednom albume? Sú v porovnaní s predchádzajúcou doskou nejakým spôsobom iné?

Nie, vôbec nie sú iné. V priebehu rokov som postupne vybudoval tak trochu "svet Usurpress", kde prebiehajú všetky príbehy, ktoré rozprávame. Povedal som "príbehy", pretože tým naozaj sú, krátke historky koncentrované do istého druhu, povedzme tomu poézie, ale s nedostatkom lepších slov. Niekoľko skladieb je pokračovaním niektorých kľúčových postáv albumu The Regal Tribe, iné sú vývojom skorších skladieb, ktoré sa chronologicky uskutočňujú ešte pred The Regal Tribe a niektoré sú novými príbehmi, ktoré bolo potrebné rozpovedať, aby som bol neskôr schopní rozšíriť hranice "sveta Usurpress" a následne sa k nim vrátiť. Ľudia si môžu myslieť, že sa obmedzujete, keď sa dogmaticky držíte tohto konceptu, ale ako autor textov si myslím pravý opak. Ako som už povedal predtým: sme Death Metalová kapela a nechystáme sa písať pesničky o láske a nádhernom vtáčom speve ako to v súčasnosti robia progrockové kapely.


Švédsko je rodiskom death metalu ako ho poznáme od kapiel ENTOMBED, DISMEMBER, atď. Taktiež, zvuk HM2 je spájaný so Švédskom. Zaregistroval si novú vlnu mladých kapiel znejúcich povedzme tomu „old school“, ktoré sú inšpirované švédskym death metalom? Všade na svete je ich ako maku. Poznáš niektoré z kapiel ako Gravebomb, Gatecreeper, Black Breath, atď.?

Hmm... Vo všeobecnosti nepovažujem Švédsko za rodisko death metalu (Nepovažujem Švédsko za rodisko žiadneho hudobného žánru. Sme skvelými remeselníkmi, nie však úžasnými stvoriteľmi. Jediná švédska kapela, ktorá vytvorila nový žáner je Bathory. Pokiaľ rátate aj symfonické disco ako žáner, potom máme ABBA), ale "my" (moji krajania) sme vytvorili svoju vlastnú variáciu štýlu veľmi skoro, takže možno máš pravdu. Áno, áno, táto nová vlna "starého" death metalu je tu okolo nás niečo cez 10 rokov, takmer sa stala svojím vlastným sub-žánrom. Je to šialené. Milujem starý death metal, je to jeden z mojich najobľúbenejších druhom rockovej muziky, ale myslím si, že väčšina novších OSDM kapiel znie až príliš death metalovo, hahaha! Ja uprednostňujem death metalové kapely, ktoré možno aj neúmyselne majú v hudbe elementy thrashu a hardcore punku, pretože to je to, čo mali aj pôvodní kapely. Skúsili sme použiť HM-2 na našej prvej dlhohrajúcej doske Trenches of the Netherworld, ale pri pohľade späť musím povedať, že to znelo na hovno, ten druh gitarového zvuku vôbec nebol vhodný pre Påhlovo disharmonické a elegantné hranie na gitaru. 

Viem o všetkých kapelách, ktoré si spomenula, Black Breath boli pred niekoľkými rokmi vo Švédsku pomerne populárni a myslím, že z tohto zoznamu sú Gatecreeper jedni z najlepších. Minulý týždeň som ich práve počúval. Neviem, páčilo sa mi napríklad EP Expulsion (US) a tiež Gruesome sú skvelí, ale inak počúvam väčšinou starých majstrov, ktorí v prvom rade vytvorili scénu.


Úprimne, v spomínanom krátkom videu som si všimla, že váš gitarista Påhl má na fotke tričko slovenskej kapely BETON. Hneď nato som písala Tomášovi z BETON, či s vami niekedy hrali. A tak som vlastne aj zistila, že ste odohrali dva koncerty na Slovensku ako aj v Čechách niekedy v roku 2012. Nanešťastie, 6 rokov dozadu som o USURPRESS nevedela nič, takže som ani jeden z týchto koncertov nenavštívila.... A potom ste hrali aj na Obscene Extreme. Ako si na to všetko spomínate, na atmosféru a ľudí na Slovensku a v Čechách?

Beton sú skvelí ľudia, ktorí hrajú v úžasnej kapele, tak to je. Vidím zreteľné podobnosti v hudbe, ako aj hudobných vplyvoch medzi nimi a ranými Usurpress. Čo si najviac pamätám z nášho turné v roku 2012 je, že celú Európu zasiahla obrovská vlna horúčav (no nie Švédsko, v skutočnosti to bolo celkom chladné leto) a my sme už asi týždeň hrali v južnej Európe a túžili sme ísť do Česka / Slovenska, pretože sme si mysleli, že tam bude chladnejšie. Keď sme prišli do Bratislavy bol to očividne ten najhorúcejší týždeň desaťročia a Barbarian (tiež skvelá skupina a ľudia) na dodávke sa zobrali a šli do nejaké obchodu s CD alebo na inú samovražednú misiu v tejto neznesiteľnej horúčave, ale miesto, kde sme mali hrať ešte nebolo otvorené, takže sme hľadali tieň a nakoniec sme našli nejakú pivnicu, kde bolo celkom fajn. Sedeli sme tam celé hodiny na rozpadnutých pohovkách, počúvali sme nejakú funk/jazzovu kapelu, ktorá tam skúšala a pili vriace pivo. Tento náš konkrétny koncert bol jedným z najlepších z celého turné s publikom hádžucim po sebe aj do nás obrovské vankúše. Na večeru som mal aj slovenský zemiakový šalát nazvaný "granadir" alebo niečo také. Bolo to vynikajúce. Celkovo sú Česko a Slovensko pravdepodobne moje najobľúbenejšie krajiny, kde som hral. Po prvýkrát som hral v Českej republike v roku 1996 so svojou starou hardcorovou kapelou a vždy som si náramne užil každú návštevu, taktiež aj ako obyčajný turista. Na OEF som hral celkom trikrát, z toho raz s Usurpress a je to najlepší festival, aký som kedy navštívil - a to dokonca ani nemám rád grind core! Všetko bolo dokonalé. Dokonalé. Miesto konania, personál, publikum, neobvyklá atmosféra, proste všetko. Organizácia beží úplne hladko a ako vystupujúca kapela sa nemusíte o nič starať a ak sa vyskytne problém, Kráľ Čurby a jeho osádka to okamžite napravia.


A čo koncerty v súčasnosti, plánuje nejaké turné na podporu novej dosky?

Nie, momentálne nemáme nič naplánované. Ani jediný koncert. V posledných rokoch sme nehrali naživo veľmi často, pretože sme mali problémy s bubeníkmi a s mojou pojebanou rakovinou kostnej drene, ktorá nám znemožnila plánovať čokoľvek a radšej sme koncerty hneď odmietali, než by sme ich mali neskôr zrušiť. Teraz však máme stabilnú zostavu a ja som na dobrej ceste, aby som sa zotavil z tohto veľmi nepríjemného ochorenia, takže sme viac než pripravení ísť von na cesty a "poriadne to rozjebať", ako to vravia cool chlapi. Bohužiaľ, naša kapela a hudba, ktorú hráme, nie sú až tak populárne a nehodíme sa kamkoľvek, takže pochybujem, že festivaly a promotéri by mali len seba menší záujem o nás, keď môžu osloviť ďalšiu švédsku kapelu, ktorá im môže ich investované peniaze vrátiť. Ide len o zdravý rozum. V lete sa v našom rodnom meste Uppsala organizuje nový metal/hard rockový outdoor festival, je to len kúsok od miesta, kde žijem, a dokonca ani z ich strany sa nezdá, že by o nás mali záujem, hahaha!


Ďakujem pekne za rozhovor. Želám vám veľa úspešných koncertov, šťastných a spokojných fanúšikov a veľa predaných albumov. Teším sa na nejaký váš najbližší koncert a dúfam, že taktiež navštívite Česko a Slovensko.

Nesmierne ďakujem za vašu podporu. Každý rozhovor je cťou a výsadou, znamená to, že niekto obetoval svoj čas a úsilie, aby mohol rozšíriť naše meno a prispieť k nášmu zviditeľneniu. Turné v strednej Európe by bolo úplne úžasné a ja dúfam, že to v tomto roku už kurva vyjde. Na to sa však úplne nespoliehajte. Ak sa chce s nami niekto skontaktovať, dokonca aj keby sa chcel len trochu porozprávať, nech nám neváha napísať mail na adresu usurpress_death@yahoo.com alebo nám poslať správu na FB. Heavy metal je zákon.

TWITTER